Třídění žalob

Ačkoliv samotná žaloba je jednotným prostředkem k ochraně subjektivních práv, její třídění je více než různorodé.

Žaloby můžeme třídit zejména:

1. dle obsahu petitu, a to na žalobu na plnění, žalobu na určení, konstitutivní žalobu a statusové návrhy;
2. dle účinků, kterých chceme žalobou docílit, a to na žaloby konstitutivní a deklaratorní;
3. dle právního důvodu žaloby, což cílí na klasifikaci dle hmotněprávního důvodu žaloby a vychází z materiálně-právního pojetí žaloby;
4. na žaloby petitorní a posesorní;
5. na procesní žaloby;
6. na hromadnou žalobu.[1]

V odborné literatuře se názor na třídění žalob vyvíjel a jeho závažnost souvisí rovněž s názorem na žalobu jako takovou. Důležitým faktem je, že postupem času se stále méně uplatňuje materiálněprávní pojetí žaloby. Z toho plyne, že označování žaloby z hlediska hmotněprávního důvodu je stále méně významné.

Existují i pojmy v žalobním právu, které jsou ustálené a používané dlouhodobě. Takovým je například reivindikační žaloba, negatorní žaloba apod. Nelze však na takovém tradičním označování stavět faktické třídění.

Za jedno z nejvýznamnějších třídění označuje odborná literatura třídění z hlediska petitu, podle kterého vymezuje jednotlivé žaloby i tato diplomová práce. Podle petitu tak třídíme:

1. žaloby na plnění, které se domáhají toho, aby soud uložil žalovanému povinnost, kterou plní vůči žalobci;
2. žaloby na určení, kterým se žalobce domáhá určení existence či neexistence práva nebo právního poměru;
3. žaloby o vzniku, na změnu či zrušení právního poměru, nazývány též žalobami konstitutivními;
4. statusové návrhy, které můžeme označit jako žaloby ve věcech osobního stavu.

Pod toto třídění lze v praxi podřadit většinovou kategorii uplatňovaných žalob u soudu. Z hlediska soukromoprávní povahy však nelze vyloučit, že se v praxi objeví druh žaloby, který pod dané kategorie uplatnit nelze, a to právě z hlediska různorodosti soukromoprávních vztahů a velké autonomie vůle, kterou poskytuje hmotněprávní úprava.[2] 

Čím se praxí vyvíjí názory na pojetí žaloby, tím méně taxativní a podstatné je výše uvedené třídění, neboť velmi důležitou roli při formování určitých hranic má použití různých druhů žalob. Proto, že občanskoprávní vztahy jsou rozsáhlou rozmanitou množinou, není v praxi dost dobře uchopitelné, aby výčet druhů žalob byl v právní úpravě civilního práva taxativní. De facto by díky tomu docházelo k omezení možností uplatnění ochrany porušeného práva pro žalobce, což není cílem procesního práva.

Faktem je, že v literatuře najdeme mnoho rozdílných názorů na třídění žalob, které se dle současné úpravy rozlišují dle svého účelu. Rovněž v judikatuře se názor na pojetí předmětné úpravy velmi liší a může přinášet odborné veřejnosti potíže při jeho aplikaci, ačkoliv třídění žalob je něco, co se v právní praxi vyvíjí již od doby římské.

[1] KUBRIČANOVÁ, Markéta. Žaloba na určení. Praha, 2017. 134 s. Rigorózní práce na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucí práce prof. JUDr. Alena Winterová, CSc.

[2] WINTEROVÁ, Alena. - MACKOVÁ, Alena. a kol. Civilní právo procesní. První část – řízení nalézací… 201 s.